Ervín si to kráčí pomalým a smutným krokem k vile Braunerových. Po jejich zatčení jí získala a obývala jedna nacistická rodina, která se tu roztahovala po celou válku. Teď se konečně vrátila zpátky do správných rukou. Do rukou Sáry, která čeká na zprávy o svém milovaném manželovi. Věří, že se vrátí, ale když při vyhlížení spatří Ervína, má z toho všeho špatný pocit. Přesto ho ráda uvítá jako nejlepšího rodinného přítele. Posadí se spolu do místnosti, která je nádherně vyzdobená květinami a s vírou, že se manžel navrátí. Sára se snaží zachovat klid, ale tuší, že se něco stalo.
„Ervíne, jsem strašně ráda, že jsi válku přežil. Máš nějaké zprávy o mém manželovi?“
„Mám, ale bohužel ty špatné,“ Sára se rozklepe a ani nedutá. Přesto už tuší ze smutného pohledu Ervína, co bude následovat.“
„Konec války nepřežil. Je mi to moc líto, Sáro, ani nevíš jak moc. Byli jsme spolu až do konce. Neustále na tebe myslel.“
„To přeci není možné. Hugo. Můj Hugo válku nepřežil?“ rozpláče se na ramenou Ervína. Ten se jí snaží utěšovat, ale je to pochopitelně těžké. Prostě nemožné. Sára to ze sebe musí dostat. Tu ukrutnou bolest nad ztrátou svého manžela.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být přihlášeni. Případně se zaregistrujte a vyberte si délku předplatného Infofila PREMIUM.
