Ervín dnes vůbec nejí. Má sice hlad, ale o svůj chleba se podělí s vyzáblým starcem, kterému se hlady klepou ruce a šilhá žízní. Vůbec je to v ghettu stále horší s nedostatkem potravin. Podmínky jsou strašné. Nemoci všudypřítomné. Němci dávno nevítězí na všech frontách. Vázne jim zásobování jejich vojáků a tak ghetta, koncentrační tábory a jiná zařízení, na ty pochopitelně nezbude už vůbec nic. Spojenci jsou na západě. Sověti na východě. Je otázkou času, kdy se dostanou k hranicím Říše a Protektorátu. Už aby to bylo, doufají všichni vězni z ghetta. Snad to zdárně přežijí. Odsuny do táborů na východě jsou stále častější a seznam odsunutých větší a větší.
„Co se bude dále dít? Radcin mne stále vyhrožuje. Chce po mne nějaký doporučení na sbírku známek či drahou známku. Pak, že mi dá klid a zařídí, že se do odsunu nedostanu,“ svěří se zoufalý Ervín svému nejlepšímu příteli Hugovi.
„Otázkou je, zda se mu dá věřit. Zda má cenu mu cokoliv vydat. Pokud to zachrání život tobě a mne, jsem ochotný mu prozradit úkryt mé známky. Je důležitější přežít! Možná přišel čas na využití uschovaného Modrého Mauritia, ale pokud jen shrábne kořist a napálí nás. Nemá to smysl!“
„To bys pro mne opravdu udělal? To od tebe nemohu žádat. Ten člověk si tu známku v žádném případě nezaslouží a opravdu se mu nedá věřit.“
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být přihlášeni. Případně se zaregistrujte a vyberte si délku předplatného Infofila PREMIUM.
