Ervínovi je při té dlouhé a nekončící cestě vlakem stále mizerně. Stírá si pot z čela a nemůže pořádně dýchat. Hugo je sice v pořádku a o přítele se stará, jak to jeho síly dovolují, ale i jemu je zle z toho, co kolem sebe vidí. V rohu se prudce svalí žena, která se celou cestu drží za břicho a je jasné, že má těsně před porodem.
„Je tu někde nějaký doktor? Tahle žena právě rodí!“ křikne Hugo a ženu okamžitě podpírá a snaží se jí usadit na zem, kde pod ní uloží nějaké oblečení ze svého kufru.
„Ano, já jsem doktor,“ vyleze přes desítky hlav soukající se malý muž staršího prošedivělého věku. Rychle přispěchá k ženě a snaží se jí pomoci. Není to hezký pohled. Nemají už žádnou vodu pro umytí a i možné osvěžení právě rodící ženy, a v rozjetém vlaku se pomoci nedovolají. A když by ano, je otázkou zda nacisté vůbec budou mít slitování a ženu, či všechny na místě okamžitě nezastřelí. Chovají se v tomhle zákeřně a nelidsky a nemají rádi, když je někdo jakkoliv zdržuje.
„Vytvořte prosím trošku místa,“ odstrčí několik přihlížejících spolucestujících Hugo. Nedá se v tomhle pojízdném dobytčáku vůbec hýbat, natož aby se mohl porod zdárně provést. Žena křičí ukrutnou bolestí. Těžce dýchá, ale není jí pomoci. Jak by také mohlo být. Celé zakrvácené dítě se sice podaří z ženy vytáhnout, ale je již mrtvé. Nehýbe se. Byl by to složitý porod i v normálním a slušném prostředí jakékoliv dobře vybavené porodnice. Natož v takovémto nedůstojném vlaku smrti. Je to hrozný pohled na ženu, kterou se sice všichni snaží utěšovat, ale ten šok ji přivedl do rouše šílenosti. Asi z toho definitivně zešílela a není se pochopitelně čemu divit. Křečovitě drží své mrtvé dítě a nikomu ho nedá. Klepe se a v sedě bezdušně mizí někam do neznáma. Do vědomí obklopeného tajemnou nicotností. Nikdo jí již nemůže pomoci. Jak také v tomhle krutém prostředí? Je to holá beznaděj.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být přihlášeni. Případně se zaregistrujte a vyberte si délku předplatného Infofila PREMIUM.
